O MNĚ

Se svými dětmi jsem poznala a zažila obě strany mince, za což jsem neskutečně vděčná, neboť bez toho bych se asi nikdy nevydala touto cestou. 

První těhotenství přišlo v roce 2017, bylo mi tehdy 23 let, trvalo více než rok, než se nám zadařilo, a tak jsme si přáli, aby bylo vše dokonalé, abychom byli připraveni, nic nám nechybělo. Jakožto vystrašená prvorodička jsem se nechala unést reklamou v televizi, na sociálních sítích, doporučením oblíbených influencerek a samozřejmě jsem nasávala rady a typy od starších generací, které jsou přeci zkušenější tím, že mají vychované už vlastní děti. Absolvovali jsme s Jakubem i předporodní kurz od porodní asistentky, která měla přípravu i na kojení (zpětně vidím, že kurz mě absolutně nemohl připravit na porod a už vůbec ne na kojení).

 Tadeášek se narodil v březnu 2018, po dlouhých a příšerných 21 hodinách. Podpora kojení v porodnici nulová, když jsem se několikrát denně dožadovala pomoci, protože se mi nechtěl přisát, protože maličká prsa, vpáčené bradavky a já už úplně zoufalá, jsem se dočkala pomoci v podobě "no musíte to zkoušet, prostě mu to prso narvěte do pusy, budit budit budit, štípejte ho, mokrou žínku na tváře, máte vpáčené bradavky musíte mít kloboučky". A samozřejmě jsme museli pravidelně vážit před a po kojení, dodržovat tří hodinové intervaly, miminko mít pouze v zavinovačce. Sice jsme odcházeli z porodnice bez dokrmu, ale NEpodpora pokračovala dál. Tadeáš nepřibíral v bůh ví jakých hodnotách, ale nevypadal nespokojený, přesto jsem neustále poslouchala doporučení na UM. Zlomové pro nás však bylo, když se začala řešit jeho žloutenka, která údajně byla ve vysokých hodnotách. Musela jsem odsávat a poté převařovat svoje mléko. Jelikož se mi nedařilo odsávat velké množství, nedělala jsem celé dny nic jiného, když už jsem se snažila kojit, nešlo to ani jednomu z nás. Nervy v kýblu, nátlak okolí, pediatra, probrečené dny a ve finále strach o jeho život. Oslovila jsem 2 laktační poradkyně (bohužel nebyly z Mamily), které mě odbyly. Tadeáš byl od narození spavé miminko, spal pořád, hned spal celou noc bez probuzení, přes den spal také pořád, jelikož jsem dodržovala intervaly, neřešila jsem to. Spal v postýlce, po 14 dnech dostal dudlík, občas spal v zavinovačce a nakonec jsme přeci jen skončili na UM. Dodnes jsem se s tím nevyrovnala a považuji to za své velké selhání. Ano, nikdy tím viditelně nijak netrpěl, je to šikovný, velice chytrý a rozumný kluk, nicméně velký nejedlík.

Malvínka je rovněž vymodlené dítě, bylo to tehdy mé třetí těhotenství, které provázel mnohem větší strach jak o miminko, tak o to, abych to tentokrát zvládla tak, jak si přeji a cítím. Absolvovala jsem opět předporodní kurz, tentokrát to však byl kurz Předporodní příprava na kojení vedený Dulou a Laktační poradkyní @JanaBarrera @prirozenematerstvi. A i když to nebyl kurz osobní, ale online, byla jsem díky němu nabitá vším, co jsem potřebovala! Byla jsem plná pozitivní energie, vědomí, informací, faktů, vyvrácených mýtů, podpory.. Zkrátka, cítila jsem se naprosto připravená na porod a následné kojení. A zároveň jsem pochopila, proč miminko nepotřebuje absolutně nic z toho, co jsem měla nachystané pro první. Protože jediné co potřebuje jsem JÁ a moje přítomnost, blízkost, tělesný kontakt. 

Malvína se narodila v květnu 2021, na Den matek (může být něco kouzelnějšího?) ❤️Porod probíhal ve stejné porodnici, jen s jiným porodním plánem. Bohužel i tak mi nebylo ve spoustě věcech vyhověno, dokonce si opět nesu traumatizující zážitek - když jsem Malví dostala po porodu na břicho, nemohla jsem na ni dosáhnout a hrozně jsem chtěla vzít si ji blíž, když v tom na mě lékařka udeřila s tím, že mám v porodním plánu napsáno, že si nepřeji výplach očí neboli KREDEIZACI a jestli si jako uvědomuju, jak je to nebezpečný a jestli jako chci, aby moje dítě osleplo, co jsem to za matku a kdo mi takovou kravinu poradil - brečela jsem, měla jsem temno před očima, neviděla jsem nic, jenom ten její zlostný obličej, nezmohla jsem se na slovo. A i když jsem si výslovně nepřála, aby mi ji brali na vyšetření, tak opět mě nikdo neposlouchal, sebrali ji a vrátili zabalenou v huňaté zavinovačce, kde nebyla vůbec vidět. Následující podpora kojení opět nulová. Chtěla jsem zkontrolovat přisátí a pití od údajné LP (místní sestřička), nedočkala jsem se. Sice jsme už nemuseli vážit a tentokrát jsem se nedala a Malví měla neustále v posteli, na sobě, na prsou a kojila jsem o sto šest.
(Hrozně ráda bych dala porodnici ještě šanci, ale zatím jenom z toho slova mám husí kůži - nejsem zas tak rázný typ, takže vím, že jsem moc povolila a nechala se "ukecat")
 Doma to bylo náročnější. Tadeáš nesl celou novou situaci úžasně. Jakub mi pomáhal, abych se mohla co nejvíce sžívat s miminkem. Malvína absolutně bojkotovala postýlku, nesnášela pocit být v zavinovačce, chtěla se neustále kojit, uspávání muselo probíhat aktivně - nošení, kojení, houpání, kontakt, odmítala kočárek, nebyla žádný spáč, nikdy neměla dudlík, extrémně kontaktní, nikdy nespala celou noc - trvá dodnes 😀

Bylo těžké čelit tomu nátlaku okolního světa, několikrát jsem pochybovala a chtěla polevit, jen aby byl "klid", napadaly mě myšlenky "a co kdyby byla fakt spokojenější", ale ustála jsem to a jsem za to, jak to doma máme, naprosto vděčná a jsem s tím spokojená ❤️ (Joo jasně, taky se těším, až se jednou zase vyspím a budu moc jít večer třeba do baru s holkama na skleničku a neřešit návrat domů, ale vím, že toho si ještě užiju nespočet, kdežto tohle s Malví skončí tak brzy, že se ani nenaděju 🙏🏻❤️ )